Články

Je možné zřídit exekuční zástavní právo na nemovitost, která je již zatížena dřívějším (smluvním) zástavním právem, bez souhlasu přednostního zástavního věřitele a provést exekuci?

ZÁSTAVNÍ PRÁVO A PROMLČENÍ

Je možné zřídit exekuční zástavní právo na nemovitost, která je již zatížena dřívějším (smluvním) zástavním právem, bez souhlasu přednostního zástavního věřitele a provést Okresní soud návrhy na zastavení exekuce a odklad exekuce zamítl s odůvodněním, že občanský zákoník ani exekuční řád na vznik exekučního zástavního práva nevyžadují souhlas přednostního zástavního věřitele. Soud konstatoval zabezpečovací charakter zřízení exekučního zástavního práva, jakož i rovné právní účinky zástavního práva vzniklého z různých právem certifikovaný důvodů, s poukazem na § 151h odst. 6 občanského zákoníku.Podle § 151h odst. 6 občanského zákoníku řízení o výkon rozhodnutí nebo exekuční řízení na záloh lze vést pouze tehdy, jestliže oprávněný je zástavní věřitel, nebo pokud zástavní věřitel s výkonem rozhodnutí nebo s exekucí souhlasí.

Okresní soud proto dospěl k závěru, že dotčené ustanovení váže možnost vedení exekuce na záloh pouze s podmínkou, že oprávněný musí mít postavení zástavního věřitele. Občanský zákoník však již dále oprávněného nikde neomezuje v tom, že musí být smluvním nebo přednostním zástavním věřitelem. Zákon pojednává obecně o postavení oprávněného jako zástavního věřitele, a toto postavení zakládá jeho právo vést exekuci na záloh. Jelikož se zřízením exekučního zástavního práva oprávněn stal zástavním věřitelem druhým v pořadí, mohl udělit souhlas k prodeji zatížené nemovitosti samostatně a nezávisle na názoru přednostního zástavního věřitele.
Povinen podal proti usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu na odklad exekuce a na zastavení exekuce odvolání, které však bylo jako nepřípustné odmítnuto.

Řízení před Ústavním soudem ČR

Povinný (stěžovatel) následně podal ústavní stížnost a domáhal se určení, že usnesením okresního soudu bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu, zaručené v čl. 46 odst. 1 Ústavy ČR.

Stěžovatel, zdůrazňuje absenci souhlasu přednostního zástavního věřitele se zřízením exekučního zástavního práva na dotyčný záloh, poukázal na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 20/08. Podle tohoto rozhodnutí, pokud zástavní věřitel nikdy neudělil souhlas k prodeji nemovitosti (zálohu) v exekučním řízení, exekutor podle § 61a odst. 2 exekučního řádu ve spojení s § 151h odst. 6 občanského zákoníku nemohl vést exekuční řízení na zástavu, a tedy ani zřídit exekuční zástavní právo na záloh.

Okresní soud se naopak odkazoval na pozdější usnesení I. senátu Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 324/2010, podle kterého přednostní zástavní věřitel nemůže být neomezeně zvýhodněn při rozhodování o předmětu zálohu. Zřízení exekučního zástavního práva je možné i na zástavu, který už je zatížen zástavním právem ve prospěch jiné osoby, a to bez ohledu na to, zda původní zástavní věřitel vyslovil souhlas s exekucí na záloh. Vyplývá to z toho, že zřízení exekučního zástavního práva nelze považovat za provedení exekuce, a proto se na něj režim § 151h odst. 6 občanského zákoníku a § 61a odst. 2 exekučního řádu nevztahuje. Jelikož se oprávněný v exekuci zřízením exekučního zástavního práva stane zástavním věřitelem, je následně možné provést exekuci prodejem zálohu i bez souhlasu původního zástavního věřitele.

Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 51/2014 – sjednocení právních závěrů

Ústavní soud ČR ve výše uvedené věci stěžovatele konstatoval, že exekuční řízení bylo vedeno soudním exekutorem přestože k provedení exekuce prodejem nemovitosti (zálohu), na kterou bylo dříve zřízené smluvní zástavní právo, neměl souhlas přednostního zástavního věřitele, čímž nebylo vyhověno požadavkům stanoveným v § 151h odst. 6 občanského zákoníku a § 61a odst. 2 exekučního řádu.

Ústavní soud ČR se dále blíže věnoval jednotlivým odlišným názorům a přiklonil se k názoru uvedenému v usnesení sp. zn. III. ÚS 20/08, které vycházelo z plenárního rozhodnutí sp. zn. PL. ÚS 20/05. Plénum Ústavního soudu vyhověno návrhu generálního prokurátora České republiky na vyslovení nesouladu § 151h odst. 6 občanského zákoníku s čl. 46 odst. 1 Ústavy ČR. Ústavní soud tehdy zdůraznil, že pokud zástavní věřitel (bez postavení oprávněného) nesouhlasí se soudní exekucí, nelze ji vést. Ústavní soud také konstatoval, že cílem § 151h odst. 6 občanského zákoníku je zvýšená právní ochrana zástavního věřitele ve vztahu k uplatnění práva na exekuční řízení na věci zatížené zástavou. Zástavní věřitel, jako přednostní věřitel, má mít nejsilnější postavení při uspokojování svých pohledávek ze zástavy, a jeho právo by nemělo být omezováno ani záložními věřiteli se zástavními právy, které vzniknou později. Tento legitimní cíl ale na druhou stranu neznemožňuje a nemůže zcela znemožnit uplatňování práv ostatních věřitelů vůči dlužníkovi. Podle pléna Ústavního soudu omezení rozsahu exekuce vyplývající z ustanovení § 151h odst. 6 občanského zákoníku souvisí s hmotným právem zástavního práva (§ 151a a násl. Občanského zákoníku), která posiluje ochranu zástavního věřitele, a jejíž součástí je i jeho souhlas s exekucí na záloh. Tento souhlas tak třeba považovat za součást vzniku práva na soudní a jinou právní ochranu v exekučním řízení, a za předpoklad pro úspěšné zahájení a vedení exekuce.

Opačné názory vyjádřené v rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 324/2010 (na které poukazoval ve svém vyjádření okresní soud) nelze považovat za ústavně konformní.

Existence takových rozdílů v rozhodovací praxi Ústavního soudu je odchýlením se od principu právní jistoty, jejíž součástí je i požadavek ochrany legitimních očekávání jako základních znaků právního státu.

Ústavní soud také poukázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve věci Beian v. Rumunsko. Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že situace, kdy je nejvyšší soud (jako zjednocovateľ rozdílných právních názorů) sám zdrojem hlubokých a trvalých inkonzistencií, je v rozporu s principem právní jistoty.

Požadavky formulované ESLP musí být aplikovatelné i na ústavní soud jako k nezávislému soudnímu orgánu ochrany ústavnosti. Soudní ochrana ústavnosti se v podmínkách České republiky vyznačuje mimo jiné i koncentrovaností.

Podle III. senátu Ústavního soudu ČR byl ve smyslu právních závěrů vyslovených plénem ve věci sp. zn. PL. ÚS 20/05 ve spojení s názory vyplývajícími z usnesení sp. zn. III. ÚS 20/08 vytvořen dostatečný ústavně-právní rámec na konstatování, že rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 324/2010 třeba považovat za vybočení ze stabilní rozhodovací praxe Ústavního soudu.

Nedostatek souhlasu zástavního věřitele s exekucí na záloh nelze ospravedlnit argumentací, podle níž zřízení exekučního zástavního práva není způsobem vykonání exekuce. Příslušná ustanovení občanského zákoníku a také exekučního řádu bez jakýchkoliv pochybností hovoří o vedení exekuce na záloh, tedy o celém procesu směřujícím k nucenému vymožení judikovanej pohledávky, nejen o konkrétním procesním úkonu jako součásti tohoto procesu. Formalistický argument, že zřízení exekučního zástavního práva není způsobem vykonání exekuce, nelze akceptovat.

Pravomocným usnesením okresního soudu o zamítnutí návrhu na odklad exekuce a na zastavení exekuce bylo porušeno stěžovatele právo na soudní a jinou právní ochranu. Ve smyslu čl. 127 odst. 2 Ústavy ČR bylo usnesení proto zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. Ústavní soud ČR zároveň okresní soud zavázal, aby důsledně respektoval § 151h odst. 6 občanského zákoníku a § 61a odst. 2 exekučního řádu, a tím poskytl stěžovateli soudní ochranu v kvalitě přímo vyžadované těmito zákonnými ustanoveními.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

     
Social Media Auto Publish Powered By : XYZScripts.com